„…myslím, že nějaká kompatibilita by tam prostě být měla a pokud naprosto není, je na zvážení matky, jestli jí to za to stojí...“

Rose,
a co tím myslíš, „nějaká kompatibilita by tam prostě být měla“?
Je dobrý si uvědomit, že to porozvodové uspořádání není všude jako přes kopírák, hraje v tom velkou roli třeba vztah dítěte s biologickým rodičem, se kterým dítě nežije (předpokládám teď výhradní péči), počet osob navázaných na nového partnera (např. jeho děti – tohle třeba byl velký problém u nás, když si otec nastěhoval do bytu 1+1 partnerku se dvěma malými dětmi), to, jak spolu rodiče po rozvodu vychází…
Zažila jsem osobně i v blízkém okolí fakt hodně variant soužití po rozvodu a pokud vynechám patologie, které znám kromě vlastní zkušenosti s otčímem vlastně jen z doslechu, protože se v dospělosti nestýkám s lidmi tohoto ražení, neznám dítě, které by jásalo nad novým „strejdou“ nebo „tetou“, a ten problém opravdu není v nových strýčcích a tetách v tom smyslu, že by to byli nějací zoufalci. Dítě je prostě sobecké stvoření, není to malý altruista, který by oceňoval nějaké kladné charakterové rysy cizích lidí, pro něj je to člověk, co mu bere prostor, pozornost rodiče, co od něj něco chce, čímž omezuje jeho svobodu… A já si opravdu myslím, že je špatně mu v tomto ustupovat a „obětovat“ vlastní partnerský život sebestřednému dítěti, jen aby náhodou neutrpělo „újmu“ tím, že od něj otčím vyžaduje, aby vyneslo odpadkovej koš. Ono to pro toho „novýho strýčka/tetu“ taky není žádná velká užívárna, sžívat se s cizím dítětem, taky musí něco obětovat, slevit z vlastního pohodlí… házet mu ještě klacky pod nohy tím, že budu vyžadovat nějaké „vymyšlené“ extrabuřty pro dítě je docela chucpe.