...no a pokud dítě nemá fixaci na určitého stálého nejbližšího ošetřovatele v raném věku, táhne se ten pocit ne-bezpečí a nepřipoutanosti celý život. Většinou.
Někdy stačí jen dočasné odloučení, aby vznikl určitý podvědomím nezapomenutelný "blok".

Ideální pečovatel v raném věku je určitě matka...i po porodu tvoří s dítětem "energetický celek", to, co se děje matce, děje se i dítěti. Někdy stačí "ošetřit" matku, aby se "uzdravilo" i dítě, jak fyzicky, tak psychicky.
Odporovat tomuto zjištění je možné )ale mám pocit, že prostě tyto věci se už běžně ví), ale přijde mi to , nevím, jaké použít správné slovo, možná hloupé to popírat, pokud si to člověk prostě v praxi neověří.
Pokud není k dispozici matka, je dobrý každý jiný člověk (vlastně v historii to byla i zvířata), na kterého se dítě může fyzicky, citově a energeticky navázat...akorát že to zvíře, pokud se stane pečovatelem, v tom dítěti nerozvíjí ten lidský potenciál, a je to později nezvratné...stejně jako je těžko zvratný ten pocit ztráty bezpečí.

Jsem to asi rozvedla někam jinam....
Ale raný věk je mnohem mnohem náchylnější na různé "chyby" systému člověka, protože probíhají různá "vtištění", a to ta naprosto základní. Je to ten nejdůležitější věk, kde vznikají základy dalšího života toho člověka. Taky nejdůležitější.