Ještě k té práci v domácnosti.
Byla jsem doma s babičkou do pěti let. Do osmi let jsem byla jediné dítě v rodině, pak se narodil bratranec, pak sestra, bydlela jsem s nimi ve společné domácnosti a paměť mám dobrou, takže vím, co se „kolem dětí a domácnosti“ v těch osmdesátých letech dělalo a co se dnes už nedělá nebo dělat nemusí.
Látkové pleny. Pomineme teď ekologický aspekt jednorázovek, ale látkové pleny byl rozhodně největší žrout času. Namáčení, praní, ždímání, věšení, sbírání, žehlení, skládání. To se dnes NEMUSÍ dělat.
Sunar. Ten se nedal koupit jen tak v obchodě jako dnes. Sunar se vydával v lékárně na nějaké poukázky, které dostával rodič u dětského lékaře (asi). Takže bylo potřeba jít pro ty poukázky a následně s nimi do lékárny Sunar vyzvednout. To se dnes NEMUSÍ dělat.
Ostatní jídlo. Obchody nebyly zásobované tak, jako dnes, takže se neustále něco shánělo, na něco se stály fronty, vše nebylo pod jednou střechou, takže se stála fronta u řezníka, v zelenině, v pekárně, v drogerii… obrovský žrout času. Dnes se dá buď vše koupit na jednom místě nebo si to nechat dovézt až domů. „Skleničky“ žádné nebyly, tudíž nebylo na výběr, vše se muselo dělat doma. Žralo to čas a byl z toho bordel.
Oblečení. Dětského oblečení bylo málo, nebyly žádné sekáče, nefungovala ani moc žádná výměna mezi nepříbuznými rodinami, takže všechno pocintané oblečení se namáčelo, vyvařovalo, často v ruce, protože kvůli dvěma kouskům oblečení nikdo pračku nezapínal a čekat na to, až bude plná nešlo, dítě by nemělo co na sebe. Plátěné dětské košilky se žehlily (šílená ztráta času), nic jako „bavlněná bodýčka“ neexistovalo nebo to měli jen vyvolení, kteří měli kontakty na Západě. Na některé oblečení se rovněž stála fronta.
Ložní prádlo. S tím se chodilo „na mandl“. Kdo měl mandl v baráku, měl to o něco snazší, ale i tak – ztráta času, práce navíc.
Žádná sušička. Prádlo se chodilo věšet ven nebo do sušárny. Vše se samozřejmě žehlilo.
To jen tak namátkou. Našlo by se toho samozřejmě mnohem víc.