Co máš furt s tou úctou? Úcta se přece neodvíjí od toho, jestli tě manžel viděl rodit /i když tam si myslím, že by to tu úctu mělo spíš zvýšit/ nebo zda provádíš felaci? Resp. pokud by někdo od tohoto úctu odvíjel, tak s takovým bych nemohla v partnerství být ani minutu. V manželství vycházím z toho, že jsme si blízcí, natolik, že nějaké tělesné pochody nám nemohou ubrat na vzájemné lásce. A taky nepotřebuju, abych pro manžela byla ikona, ke které vzhlíží, chci být jeho parťák, v dobrém i ve zlém, se sexem, který se nám oběma líbí a u kterého nemusíme přemýšlet, jestli je to či ono už moc nebo "se to nehodí".
Na druhou stranu jsem kdysi četla příšernou, rádoby psychologickou, knihu s reálnými příběhy párů z Německa "I tohle je manželství" a byla jsem šokována, kdy v jednom z nich byla bavorská manželka znásilněna a její idiotský, hluboce věřící manžel, jí odsoudil a považoval to za nevěru a celkově se k tomu stavěl tak, že JEMU se stala tragédie /a ne, nebylo to ani zdaleka tak, že ona by s tím mužem někam šla, byl to fiktivní odečítač plynu, kterého pustila do bytu k měřáku a on se jí pokusil znásilnit/. Takže já bych se ani nedivila, kdyby existovalo víc takových mužů, kteří odvíjí svůj vztah k ženě od její "neposkvrněnosti" a myslí to naprosto vážně. V mém okolí se naštěstí nikdo takový nevyskytuje.