Kudlo, jo, máš pravdu, přijetí problému jedné strany je mnohem snazší, když ta zároveň přijme problém strany druhé, i když je "strach" zdánlivě banální v poměru k něčemu silně omezuje zdraví. A strach není žádná charakterová vada, je to často prostě primární reakce, docela často v těch lidech po prvotním šoku odezní a ti lidé se pak cítí třeba spíš zahanbeně, že to nezvládli "správně" a pak se radši cyklí v tom odmítavém postoji, aby nemuseli žehlit tu předchozí trapnost...:) Teď to myslím i docela konkrétně, protože to jsem zažila i sama, když jsem se jedním z těch svých výše zmíněných přátel kdysi setkala poprvé, tak jsem se normálně lekla - ani ne jeho, ale sebe, jak zírám, jak mám nezírat, jak sakra vlastně reagovat, co mám dělat, abych se nechovala jako blbec a jestli by nakonec nebylo nejlepší utéct a nečelit situaci, kterou vůbec neumím důstojně zvládnout...:) A velmi podobné pocity mi zrovna teď před Vánoci popisovali tři medici, kteří právě zpracovávali jeden z těchto projektů a šli do jistého zařízení pečujícího o lidi s různými typy postižení se strašným strachem ze svých "trapných" reakcí ...a jak se to pak nějak samo úplně rozpustilo a jak jsou rádi, že neutekli :)