Kudlo, to jde tam, kde má ten člověk mentální a komunikační kapacitu tohle zvládnout a zároveň má svůj závažný zdravotní problém psychicky natolik zpracovaný, že ho třeba nepopírá apod. a je schopen ho brát jako svou součást. Což v případě mých přátel tak je, takže to lidé kolem nich mají, věřím, relativně snadné v hledání rozumné cesty, jak spolu navzájem jednat.
Jeden z nich, společně s dalšími (ty už znám méně blízce, popř. některé vůbec ne, takže tam se nemůžu vyjádřit k jejich osobním prožitkům) lidmi se závažným postižením stál i za různými kampaněmi snažícími se přiblížit svět člověka se závažným zdravotním omezením lidem zdravým tak, aby se dala najít cesta k pochopení navzájem, právě hlavní myšlenkou bylo odbourávání obav, ukázání, že je všechno mnohem normálnější, než to vidí vyděšené oči... Jeden ten poměrně velký projekt ale musel (ten můj výše zmíněný blízký přítel) nakonec opustit, protože se právě téhle myšlence ten projekt vymkl a naopak začal spíš ty bariéry zase vytvářet a vyvolávat naopak strach z lidí z postižením.

Ale pokud je řeč o lidech s mentálním postižením, nebo třeba o lidech s postižením získaným později během života, kde pravděpodobnost, že zatím se do fáze přijetí nedostali... tak za mě přece jen stojí výrazně větší díl zodpovědnosti za nalézání cesty na straně toho zdravého.