Libiku, je to náročná situace. Je vidět, že k tomu přistupuješ citlivě, zvažuješ city ostatních. Nějak mám pocit, že vždycky je lepší pravda než opak. Ale musí být sdělena s citem a ohleduplně. Mám pocit, že takové to "nech to být" je vůči nim děsně neuctivé. A potom, co když se prořekne dcera? A chtít po dceři, aby to prarodičům neříkala, to zas ztrácíš tvář před ní. Co za paseku ve vztazích nadělá, když se to dozví jinak, než od tebe? Zkrátka vychází mi líp, to říct. A připravit se na to, že to může nějaký čas být bolavé. Ale pravdivé.