Kudlo, brali. Protože kdo chtěl být něčím víc, než jen prostým kmánem, musel umět německy. Německy se mluvilo na úřadech, se služebným lidem se mluvilo primárně německy, a pokud pán zjistil, že slouha německy neumí, dost to postavení sluhy deklasovalo na tu nejnižší úroveň. Čeština si svou cestu dost těžce probojovávala, byla považována za jazyk slouhů a služek. Po celé 19.stol, se obrozenci snažili, aby byla čeština jedním z jednacích jazyků na úřadech, to se ale v Rakousko-Uhersku podařilo pouze maďarštině. Snaha o zrovnoprávnění českého jazyka vyvrcholila na konci 19.stol. (Bádeniho jazyková nařízení o rovnoprávnosti češtiny s němčinou na úřadech znamenala taky v té době pád vlády a zrušení rovnoprávnosti češtiny). A protože jednat svým jazykem na úřadech a být v něm vyučován chtělo více národů v R-U, byly jazykové nerovnoprávnosti jednou z mnoha příčin rozpadu R-U. Němci to pak těžce nesli a m.j. to bylo později jednou z příčin obsazení ČSR Němci a vzniku Protektorátu. Němci se prostě nechtěli vzdát svého privilegovaného postavení a bylo jim dost proti srsti, že se ti opovrhovaní kmáni vzmáhají. I proto jsou dneska snahy jistých vrstev zdůraznit, že odsun německého obyvatelstva byl krok špatným směrem a že české země byly odsunem nesmírně poškozeny, protože odešla především inteligence. Což ovšem není pravda, ona byla i česká inteligence, jen holt nebyla v pohraničí, které bylo více jazykově smíšené. Kořeny tohoto problému se táhnou hluboce do historie tohoto státu, až k 30-leté válce.