Marko,

tos mi připomněla panoptikovou scénu ve vlaku, když jsem jela posledně, seděly přes uličku matka s dcerou, otcem a ještě jedním dítětem, dcera tak 14? (rozhodně starší druhý stupeň) psala nějakou slohovku, vyprávění o nějaké akci, na které byli, a konzultovala to s matkou, matka se skvěle bavila a chvílemi jí diktovala pasáže a nebo to, co dcera četla, opravovala a květnatila; vždycky to bylo "ne, piš si" a přestavěné věty a šperkovala text výrazy, které ta holka neznala a ptala se jí, co to je.

Bylo to... legrační. Dcera třeba popisovala nějakou scénu a napsala "Pán na nás křičel", matka na to, že má napsat "kustod agresivně křičel", aby to bylo expresivnější a živější. Ukázalo se, že dcera netuší, kdo je to kustod, nicméně to musela použít a k tomu dostala další věty naservírované na talíři... A bylo to tak divně šroubované...

Marně jsem přemýšlela, proč tedy, když to matička nutně musí opravovat a chce to mít expresivnější a nedokáže si pomoct a kecá jí do toho, nenadiktuje něco, co se podobá reálnému líčení té situace, třeba "průvodce vztekle řval", "hulákal" nebo tak...

A tak to bylo asi dvě hodiny jízdy.

Balancovala jsem mezi smíchem a pláčem