Tak smrdět to asi bude kvůli těm rozkládajícím se zbytkům, ale samotné žížalky snad nesmrdí ne? Mně tedy vždycky voněly a jako dítě jsem milovala tu jejich vůni venku po dešti, když jich bylo všude plno, sbírala jsem si je, nosila domů a hrála si s nima. Vzpomínám, že jsem měla takové velké nákladní auto, jehož celou korbu jsem vždycky zaplnila žížalami a vozila je doma po baráku po chodbě...samozřejmě utíkaly, rozlézaly se po linu a všude možně a naši šíleli...Podobně jsem ale domů nosila i jinou havěť, různé hmyzy, žáby, kde co z vody v různých sklenicích atd.Dnes už sice žížaly nesbírám, ale do ruky ji klidně vezmu (mám ráda ty jejich stětinky na povrchu těla, přijde mi to příjemné na omak) a stále mi nesmrdí, spíš voní. Ani na ty švábi si nevzpomínám, že by mi smrděli,čímž netvrdím, že nesmrdí, nejspíš ano a buď už jsem to zapomněla,nebo mi taky voněli, ale užila jsem si jich zamlada při studiu dost,pitvali jsme je, kde co jsme na nich zkounali tehdy, vzpomínám si např.,jak jsme jednou rukou drželi švába v prstech a druhou rukou na něj foukali po určitou dobu vzduch fénem, ten chuděra třepal křídlama a nožičkama a pak jsme mu ze svalu izolovali a stanovovali, tuším, glykogen či co...a spoustu podobných hrátek jsme s nimi tehdy absolvovali, byli hezcí, velcí, měli jich tam na škole kvanta napěstovaných, ale nesmrděli mi.