Jsem už starší ročník, děti mám už dlouho dospělé, ale když byly malé, byly abnormálně nemocné. Dokonce nemohly do školky a já s nimi musela být ještě 2 roky po skončení rodičáku doma. Celý první stupeň to byla nemoc na nemoc, potom dcera dostala autovakcínu a částečně se to zlepšilo, syn se zlepšil sám s věkem a už byli starší a mohly být doma samy. Ale když byly malé, tak neuplynul měsíc, abych neměla aspoň týden OČR. A to na doléčování hlídaly babičky, ale při akutní fázi a horečkách být nechtěly, nechtěly mít tu zodpovědnost. Naštěstí zaměstnavatel neměl žádné kecy a já měla práci, kterou za mě stejně nemohl nikdo udělat, takže mě nikdo nezastupoval. Musela jsem to pak dohnat, když jsem byla v práci.
Ještě si pamatuju, když jsem byla malá já a taky jsem bývala často nemocná, bývala jsem doma sama a jedna paní z domu mi uvařila a donesla oběd a maminka mě kontrolovala telefonem. Když už jsem neměla teploty, brala mě maminka často k sobě do práce, já tam celý den seděla a kreslila si do bloku. Maminka byla účetní a měli tam termíny, které se nesměly prošvihnout, nikdo to za ni neudělal, takže si žádný paragraf brát nemohla (a ani nevím, jestli to tehdy bylo vůbec možné).
Domnívám se, že každý zaměstnavatel by měl na své zaměstnance a jejich problémy brát trochu ohledy, takové to - nezajímá nás, že máš nemocné děti, staré rodiče, že jsi sám nemocný - to neuznávám. To je přístup kapitalisty z 19. století.