A ještě dodatek: když se propouštěli důchodci, tak to byla vcelku legrace. Všichni chápali, že důchodci jsou zabezpečení a že o nic nejde, jen si prostě důchodci nepřivydělají k důchodu. Před propouštěním jsme ještě udělali inventuru dovolených a všichni, co neměli vybranou dovolenou, dostali příkaz si dovolení vybrat. A my jsme přišli na to, že tam máme třeba 80-leté důchodkyně, které za poslední 4 roky neměly ani den dovolené! Ony se doma nudily a ve fabrice byly mezi lidma. Když nepomohly ani vybrané dovolené, přikročilo se k propouštění. Nejprve důchodci, pak lidi v produktivním věku. Tam už to legrace nebyla, protože ti lidi přišli práci a tím i o možnost obživy. Při dojíždění z vesnic o to horší, že museli shánět práci tak, aby so do/z ní vůbec dostali. Kdyby se tenkrát ta fabrika na rok zavřela, nic by se nestalo, protože sklady praskaly ve švech, tam bylo vyrobeného zboží na víc než rok prodeje. Následně to taky zlámalo krk řediteli, protože vedení plánovalo rozšiřování výroby a dělalo dalekosáhlé plány do budoucna, zatímco fabrika postupně jela do jetele. Mně se propouštění vyhnulo, já ho naštěstí dělat nemusela, můj nástupce to dostal natvrdo (ale já ho varovala předem, že to odskáče).