Tak já jsem spíš v kategorii empatická, přecitlivělá (a OK i naivní). Takže nechápu, jak se někdo může zachovat tvrdě, když někdo potřebuje cit.
Ale sama sebe jsem překvapila svou necitlivostí vůči jedné starší člence rodiny. Když mi umřel děda, moc těžko jsem to zvládala. Nesměla jsem před ní brečet. Pořád mi vyprávěla, jak nebrečela ani když jí umřel milovaný táta. Když mi umřela při běžné operaci kamarádka (v té době měla roční dítě), se kterou jsem se ještě týden před tím smála (a ano, nezvládala jsem to, trhalo mi to srdce), tak mi jen řekla, že si život užila, tak co řeším.
No a když té naší "člence" umřela osmdesátiletá kamarádka a ona se najednou začala tvářit smutně, tak jsem necítila vůbec nic. Nebylo mi jí líto, nebyla jsem schopná projevit nějakou účast. Se svou přecitlivělostí jsem byla zhrozená ze sebe, jak se můžu takto chovat.