My jsme na to kdysi dělali komunikační cvičení.

Základem byla třeba věta:

"Když jsem přišel včera domů, nemluvila se mnou ani klika od dveří."

Každý měl nejdřív napsat úplně první větu, která ho napadla, jako reakce...
(ty reakce byly různé od:
"Co jsi provedl?"
"To je hrůza."
"Aspoň sis užil klidné odpoledne"...)

a pak se formou brainstormingu psalo na velkou plachtu co možná nejvíc různých možností reakcí...

Protože na takovou větu (jako třeba tady "Zítra mi pouští syna z vězení"), když o tom nic jiného nevíme, je tisíc možných reakcí od
("Super, to jsi ráda, že ho uvidíš." až po "Tak kdyby přišel a byl agresivní, zavolej policajty"...)
Samo, je - li to kámoška, víš-li, že syn seděl za neúmyslnou nehodu, kámoška se na něj děsně těší, chystají welcome párty... bude reakce jiná, než víš-li, že sedí proto, že kámošku zbil a okradl, je to feťák a ona se celou dobu klepe hrůzou, že až ho pustí, tak se jí pomstí...

Stejně tak věta - tak synovi potvrdili celiakii - může klidně vyvolat i reakci, no tak zaplaťpánbůh, aspoň už konečně víte, co mu je (zvlášť, když víš, že kámoška se klepala hrůzou, aby syn neměl třeba rakovinu ...)

My, co děláme s lidmi s potížemi, máme naučené startovací věty - protože jakákoli věta může mít význam od A do Z. Čili já obvykle používám něco jako - "Víte co, začněte od začátku...".