Svynko, tvého syna neznám, ale za sebe musím říct, že velmi průměrné výsledky jsem měla taky. Zrovna v mém případě to ale asi nebyla žádná lenost ani patologie, ale přístup k životu. Jen potřebovat trochu vytříbit. Nebavily mě na základce jazyky a měla jsem snad ze všech trojku. On teda byl omyl, že jsem byla s nezájmem o jazyky na jazykové škole, ale blbá jsem na i přes ty trojky nebyla. Jen mi ty jazyky byly jedno a měla jsem trojky a jako bonus neustálé popohánění do úkolů od rodičů.

Na gymplu pak naši přestali s buzerací a můj přístup se rázem samovolně vylepšil. Do té doby jsem to zkrátka brala tak, že se učím jenom, když na mmě dohlídnou. Pak na tom gymplu a ani později na vysokých školách jsem teda na jedničky nestudovala. Určitě bych na to na gymplu měla, ale přišlo mi to i nadále zbytečný. Nicméně honit mně do toho už nikdo nemusel. Jakmile mě přestali hlídat, tak se ze mně stal docela zodpovědný student.

Ve finále i pracovní život beru tak, že odmítám řešit do zbytečnosti, ale snažím se, aby věci s minimem úsilí a s maximální efektivitou fungovaly. Vůbec nejsem nezodpovědná, beru to vážně, jen si vybírám to důležitý, kam vkládám energii snažím se na všechno pohlížet koncepčně a ten balast úplně házím za hlavu. Mám s tim docela úspěchy, slušný plat a spokojeného zaměstnavatele. No a stejná jsem byla v té škole, jenže na rozdíl od zaměstnavatele pro tohle školství až tolik pochopení moc nemá.

Ani ty jazyky mi dnes nechybí. Všechny, co potřebuju, a nějaké navíc jsem dohnala delším pobytem v zahraničí na daleko lepší úroveň, než byla ta školní. Já celkem věděla, co dělám a byla jsem i cílevědomá, ala naši museli být místy zoufalí. Jako bývalí jedničkáři to nedokázali pochopit.