Pod tohle se podepisuju!
Pořád jsem se angažovala, ptala, doucovala i téma T hady zakládala,...a pak zjistila, že už nejsem máma, ale dozorce. Nesnášeli jsme se oboustranně.
Protože jsem chtěla být zase máma, která si povídá před spaním o normálních věcech, hodila jsem zpátečku a nechala ho být. Dohodli jsme se na tom oba, že odteď jsme máma + syn a ne učitelka + žák.
Pár měsíců s ničím pomoci nechtěl, známky plus mínus podobný, trochu horší. Pak občas požádal o vysvětlení matiky, pořád se držel okolo trojek. Letos dostal drsnou češtinářku a dějepisářku, v září mi zase bušilo srdce, že jistě propadne. Děják má pořád za 3,češtinu teda za 4, ale nepropadá, dal se přátelíme a spory vedeme o jiných věcech než o škole.
Pro mě byla hrozná úleva si přestat myslet, že škola je to nejdůležitější v jeho životě. Fakt není a je to veeelka úleva 😌