Do doby než synovi bylo 14 (8.-9.třída) a dceři 11 let. Tak jsem je cepovala, napomínala, kontrolovala, nadávala za zbytečné pětky.
Pak jsem skončila v nemocnici a něco mi seplo v hlavě...že kdybych se tentokrát z té nemocnice už nevrátila, tak si mě zapamatují jako s prominutím "krávu, co jim pořád jenom nadávala za učení".
Tak jsem si je posadila a řekla, že se budu nadále zajímat o jejich známky, ale pokud nebudou propadat, tak jsem spokojená.
Dobré výsledky ve škole neznamenají životní štěstí.
A když to tak vezmu, tak mně nejde o to, aby byly moje děti doktoři, ale aby byly šťastné. A to štěstí začíná ve spokojené rodině.

Zní to moc romanticky. Jsme úplně normální rodina, kde se už teď neřeší aktovky, pouzdra, domácí úkoly, apod. Syn to víc fláká, dcera si dává na známkách záležet asi víc - oba pro svůj vlastní dobrý pocit.