Přidat odpověď
Na známky dbám pouze v tom smyslu, aby děti měly takové, jaké je třeba – loni např. aby se dostaly na školu, nebo aby neměly pocit neúspěchu.
Na druhou stranu je ve známkovacím systému pro dítě důležité, aby taky aspoň někdy zažívalo pocit úspěchu. Čili nechat ho plavat ve všem na škole, kde stíhá jen tak tak, mu neprospěje. Hádat se s ním, nutit ho do učení a kazit si s ním vztah je taky na nic.
Když vidím problém, tak dítě dovleču k odborníkovi, abych zjistila, co a proč se děje, bo jsem analytický typ. Tedy jestli má smysl ho/se otravovat, a jak. Můj výsledek: děti holt bohužel potřebují, abych do určité míry dohlížela, nemůžou za to a já je v tom nenechám, byť mě to moc nebaví.
U nás i u známých se vyplatilo děti namotivovat a pomoci jim s přípravou tak, aby se dostaly školy, kam buď chtěly, nebo které jim rodiče po společných diskuzích vybrali. Až na jednu výjimku jsou děti na nových školách (kam nebylo vždy jednoduché se dostat) nadšené, získaly nové kompetence, zodpovědnost a samostatnost – a dost zásadně to kupodivu vylepšilo i jejich vztahy s rodiči – "Maminka měla pravdu, trochu mě, pravda, pérovala, ale já se na školu dostal a Pepíček, který nemusel makat, ne. A teď se mi tam líbí a mám kámoše."
Pro tu jednu výjimku byla vysněná škola moc těžká (nebo spíš si na dítě zasedla učitelka), tak teď je na jiné a zatím nevím, jak to nese, bo se moc nestýkáme.
Předchozí