Libiku,
připomíná mi to situaci, kdy moje bývalá tchyně přitáhla do porodnice tři kožichy s tím, že si mám vybrat, protože u nich v rodině je tradice dostat „za dítě“ kožich. Poslala jsem ji i s kožichy „někam“ (samozřejmě distingovaně), protože žádnej kožich nikdy nosit nebudu a abych si ho vzala ze slušnosti, na to jsem asi moc málo „slušná“.

Já nejsem v tomhle směru ohleduplná téměř vůbec, maximálně jsem u stoleté tetičky ochotná sníst sušenku z roku 1985, potaženou pavučinou, ale už ne pomlaskávat, jak mi děsně chutná.

Nevím, co je přínosnýho na tom nechávat blízké lidi utrácet za něco, co mi neudělá radost, protože se mi to nelíbí. A byla bych nerada, aby nechali oni mě utrácet za něco, co se nelíbí jim.