jas,
nejde o nějaké šíleně hendikepované sourozence... může jít třeba o to, že jedno dítě má ADD nebo dyslexii a je třeba s ním víc pracovat. Už to, že standardní dítě je schopné udělat úkoly více méně samo, kdežto s dyslektikem se fakt musí makat a rodiče mu budou pomáhat se školní přípravou (a u těžkých dyslektiků to fakt není sranda - shánět třeba načtené učbnice, nebo je kopírovat s větším fontem a podobné lahůdky) - a pak prostě už NEMAJÍ ČAS na ty ostatní děti. A ty děti zjistí, že je lepší / jednodušší nic nechtít a pak třeba chodí do školy s nepodepsanými úkoly, protože je jim "blbý" ještě otravovat s banalitami...
To ani není o tom, že by ti rodiče dělali něco špatně ve smyslu, že dítě jí na schodech zatímco ostatní sedí u oběda - ale spíš že ti rodiče jsou tak zahlcení jedním problémem, že je třeba ani nenapadne zeptat se, jestli Maruška teky nepotřebuje do školy něco podepsat, nebo přinést padesát korun na kino (takže Maruška pak třeba nejde do kina, protože holt nebyla dostatečně "průbojná", aby si zajistila pozornost rodičů). A když se jedná o malé děti, tak když Maruška přinese dvojku z diktátu a dostane se jí "hmmm, cos tam zase udělala za chyby", zatímco u dyslektika se jásá nad trojkou, tak to pro Marušku taky není příjemné (kdyby Marušce bylo patnáct, tak bude chápat, proč se u dyslektika jásá nad trojkou - ale když mluvíme o prvním stupni, tak to nejspíš bude cítit jako křivdu a ne, že ne).

Tohle považuju za velkou výzvu v rodičovství - i u standardních dětí jsou situace, kdy jedno dítě momentálně potřebuje větší péči nebo se točí rodinný život dočasně kolem něj (řekněme třeba, že má dítě úraz, nebo dělá příjmačky, nebo se připravuje na důležité závody) - a v takových situacích je hrozně důležité "nezapomenout" na ty ostatní. A nesportovní dítě nepotřebuje vozit 5x týdně na tréninky, jako to připravující se na mezinárodní utkání - ale stačilo by to druhé dítě třeba vzít do knihovny, nebo si trpělivě vyslechnout nějakou složitou historku na téme "a on mi řekl, že ona mu řekla, že já jsem řekl, ale já to neřekl", nebo ho pochválit za dobrou známku nebo za pomoc v domácnosti... prostě nenechat se pohltit okamžitým problémem JEDNOHO člena domácnosti, a nezasklít úplně ty ostatní.