Romano,
jak už jsem tu psala dříve... na bytech v Praze se od 90. letech vydělávaly velké peníze, samozřejmě nelegálně (rodina přestěhovala babičky a dědečky na chalupu nebo se sestěhovali do jednoho bytu, ty uvolněné načerno pronajímali) - nájemníci se vydávali za různé bratrance a sestřenice, odhadem 90 % inzerátů v tehdejší Annonci bylo tohoto typu. Pak přišly restituce a privatizace, kdy se byty prodávaly za zlomek tržní ceny. Takže já třeba neznám moc Pražáků, co nemají nějaký ten byt po rodičích nebo spíš po prarodičích, jiní bydlí v dvojgeneračním/vícegeneračním bydlení s rodiči, dalším dobře situovaní rodiče byt koupili. V mém okolí platí hypotéku minimum lidí, a když už, tak mimo Prahu, buď dojíždí, nebo si našli práci v místě nového bydliště.

Manžel si bral hypotéku v době, kdy měl byt, na který si ji bral poloviční tržní hodnotu než dnes. Vzhledem k tomu, že jsme oba výdělečně činní a máme vyšší než průměrný příjem, tak to zas tak nebolí (i když nás to štve i tak) ale z těch průměrných příjmů by to samozřejmě bolelo dost. Jakmile platíš víc než 30 % příjmu, tak už je to sakra znát. Samozřejmě, pokud nejde o příjem v řádu několika stovek tisíc.