Libiku, nepoznamenal. Jen mne připravil na život. Konstatovali jsme s bráchou, že jsme to neměli jednoduchý, ale my měli v nějakých 20-25 letech praktické životní zkušenosti, které naši spolužáci teprve začínali sbírat. A o to víc jsem si pak řady věcí víc vážila.
Pamatuju si, jak jsem jednou dost tvrdě rozštípla jednoho mládence. Prý: "ty se máš, máš auto a barák!" Na to jsem odvětila, že až mu zemřou oba rodiče, jistě to po nich zdědí taky, ale že já bych měla radši tátu s mámou, jestli si to třeba se mnou nechce vyměnit. Mládenci spadla čelist až ke kolenům a víc jsme se už nebavili, nebylo o čem.