mám to podobně.. s dospělými, s klienty, náhodnými čekateli v čekárnách, ve frontách..s dětmi.

manžel říká, že si za to můžu sama, že mám "vstřícný obličej". Myslím, že ten mi byl dán geneticky, nečiním tak úmyslně, ale stává se mi to pořád.

Sloužím jako zpovědnice, vrba, někdo, kdo poslouchá a někdy naprosto nevhodně jako katalyzátor různých emocí.

Není mi to příjemné, není to hezké, někdy sem někdo přijde a třeba v páru a v mé přítomnosti si řeknou věci, co neumějí mezi sebou ani podnapilí. Podotýkám, že se max zmůžu na téma "jaká byla dovolená" a pak třeba hodinu mlčím.. Manžel říká, že bych daně měla vypnout.. a dát si na vizitku.. vykecáte se kdykoliv a jakkoliv.

často mne to netěší, a často bych to ráda utnula, to mi zase nastavení a slušnost nějak nedovolí.