Valkýro, já nevím, jestli vnímáme poprděnost stejně, moje matka mě má normálně ráda a celoživotně má pocit, že jsem tomu jaksi měla natrhnou řiť víc (takže bych mohla říct, že celoživotně bojuji s pocitem, že jsem maminku zklamala. Nikdy nepochopila a neztotožnila se s tím, že se živím účetnictvím ("jako nějaká Máňa"), nikdy si se mnou bez keců nevleze do auta, pokud jí nejde o život (" na to řízení ty přece nejsi"), ještě dost nedávno se mi kdykoliv infiltrovala do domácnosti, aby mi vytřela ("ty to nevidíš a já se na to nemůžu dívat"), kdykoliv mám partnera, chová se k němu jako k bohatému šejkovi, co za mě dá x velbloudů a s vtipem mluví o tom, jaká jsem "nepořádná semetrika" a jak mohu být ráda. Dobově zavírala oči i před tím, že mi Láďa občas natáhl přes držku.

Dětství jsem strávila na vsi v dobách dinosaurů, tam se na nějaké prdění se s dětmi fakt nehrálo, půl volného času pomáhat, zbytek nevotravovat a včas jít spát, žádné kroužky, požadavky na ohozy nebo jenom účesy (chodila jsem v teplákách podle rendlíku do 14 let), žádné chlubení se dětmi, když se šlo na střední, rodinka vyhodnotila, že jsem výhledově blbá na matiku(měla jsem tvé oblíbené samé jedničky) a střední škola holce stačí.

Je to máma, miluji ji, ale jenom abys věděla, jak se se mnou prděli. Za rok to bude 40 let, co mám občanku, nejméně 2/3 té doby chápu, že, jaký si to udělám, takový to mám a všem to doporučuju taky.