Kdykoli jsem si podobné otázky položila, a odpověď byla "dělám to pro něj/ni proto, že se v té roli cítím dobře, cítím se hodnotnější, lepší", skončilo to blbě :-(
Cokoli, co jsem nedělala fakt z lásky a upřímného zájmu, mě později nějak nafackovalo. A nejčastěji děsně vyčerpalo.
Před lety jsem se jako téměř jediná starala o svého dědu, v době po druhém porodu, kdy jsem byla vyčerpaná jako nikdy v životě, jsem ho k nám začala brát, udělala mu místo v našem životě, ačkoli on se v minulosti nechoval vůbec dobře a vlastně mě určitým způsobem zavrhnul pro moje životní postoje.
Odložila jsem ty vzpomínky stranou a dělala pro něj, co se dalo. Mojí motivací bylo hlavně TO, abych mu dokázala, že nejsem a nikdy jsem nebyla tak špatná, jak si on o mě dříve myslel, další o chlup menší motivací bylo TO, že mě požádal, jestli se můžeme vídat.
Kdybych se nenechala unést malou sebedůvěrou a nepotřebovala mu dokazovat, že jsem hodná holka, tak bych za tu pomoc nedostala nafackováno. A nafackováno jsem dostala hodně, děda mě hlavně využil k tomu, aby se hádal o věcech 50 let starých, o mé děti téměř nestál, mého manžela, který mu nikdy nic neudělal, zle pomluvil.
Když jsem se oklepala z křivdy, kterou jsem potom cítila, došlo mi, že si za to, jak to dopadlo, můžu dost sama - neměla jsem to dělal hlavně proto, abych vypadala jako hodná holka. Já totiž vždycky byla hodná holka a vnučka, i když on byl děda na houby. Tak přišel trest.