Díky všem, dočítám až během dneška, měla jsem trochu strach, že dostanu čočku, když o tátu nepečuju doma nebo nějak intenzivněji a už se cítím na svém stropě.
Trošku bych teda uvedla na pravou míru - on není žádné monstrum či "hajzl", jak se tu objevilo. Spíš sociálně neschopný a v mnoha ohledech určitě spobec a slaboch vůči druhé ženě, která nás výrazně odstavila a on chtěl mít klid, tak to neřešil.
Ale jinak si myslím, že v našem dětství se nijak výrazněji neodlišoval od mnoha tehdejších otců a hlavně jsem asi nikdy nepochybovala, že kdybych se ocitla fakt ve srabu, tak by mi pomohl. Myslím, že nás měl vždycky rád, ale v pozdější době už šel cestou nejmenšího odporu.
Navíc já taky v pubertě nebyla zrovna zlatíčko, řekla jsem mu tehdy dost věcí tvrdě a škaredě narovinu, což bylo i jednou z příčin odcizení.

To už je teď jedno, každopádně mi tahle diskuze pomohla utřídit myšlenky - budu dál dělat přiměřeně stejně jako doteď a zapracuju na výčitkách, spíš si zkusím co nejvíc užít ty poslední hezký chvíle, bůhví, jak dlouho ještě budou