ToAr,
takhle teda pokoru vůbec nechápu.
Pokoru beru jako stav duše, jako něco, co někdo má odjakživa a někdo k tomu postupně, věkem, dochází. A někdo k tomu nedojde nikdy. Cítíš určitej nadhled, nevidíš věci černobíle, cítíš, že nejsi pupek světa, že svět běží i bez tebe, že lidi mají třeba jinej názor, než ty. Víš, že nevíš všechno, neumíš všechno, nejsi nejkrásnější na světě ani nejchytřejší na světě a rozhodně ti o to ani nejde. Umíš respektovat ostatní a nejen lidi, vnímáš svět okolo sebe takovej, jakej je.