Rišulko, s tímhle jí nemůže nikdo pomoci - musí jen ona sama. Jakmile bude činit reálné kroky, tak ano, můžeš tu být pro ní, ale počítej s tím, že i kdyby se rozhodla, xkrát si to nakonec rozmyslí a sama sobě odargumentuje, proč neodejít. Žila jsem s tímhle celý život, moje máma odchod plánovala, nakonec ho nikdy nezrealizovala /přestože peníze opravdu nebyly problém/, vždy si našla výmluvu, proč to nejde, nakonec se jí zjevně ulevilo, když táta vážně onemocněl, protože tím získala naprosto jednoznačnou výmluvu, proč už nikdy neodejít - nemocní se přece neopouštějí. Vadilo mi to, strašně moc, nechápala jsem její jednání. Nakonec jsem pochopila, že ona se chce, navzdory tomu, že říká opak, trápit, cítit se jako mučedník, který ale zatne zuby a zvládne to.. Vyhovovalo jí to, byl to velmi pokřivený vztah, ve kterém se oba měli svým způsobem rádi, skončilo to opravdu až smrtí otce. Teď mu nosí kytky na hrob a po bytě má plno jeho fotek, dokonce už jsem se dozvěděla, že měli krásný a idylický vztah...takže tak. Co mi to naučilo - nezachraňovat ty, kteří o to nestojí.