ToAr,
pokora není smíření, pokora je přijetí. To jsou dvě úplně odlišné věci.
Přijetí znamená uvědomit si, že téměř nic z toho, co jsi, není tvoje zásluha. Nikdo nemůže nijak ovlivnit, jestli se narodí chytrý, hezký, zdravý… může s tím nějak naložit, ale ten výchozí bod je daný, tudíž je nejen „nepokorné“, ale i trochu směšné se tím prsit nebo se díky „darům bez zásluhy“ cítit lepší než někdo jiný.

Smíření vnímám jako pasivitu – věc se má tak a tak, nedělám nic, beru to tak, jak to je, nemám chuť ani vůli cokoli měnit.

Pokora je – věc se má tak a tak, sám jsem se o to nijak nezasloužil, jsem si toho vědom, takže to nebudu nikomu dávat sežrat, přijímám dané a udělám s tím to a to.