Madelaine, nepsal jsem o Kudle, v žádným z těch jevů. A ano, slabá není.

"zdraví lidi mají tendenci se zastávat těch, na něž se útočí, byť by nebyli v právu." To je vlastně jinejma slovama ten davidovskej syndrom.

Zdraví lidi podléhaj tolika sebeklamům a tolik se podvědomě a nevědomě přizpůsobujou ostatním, až jeden, sám zdravej člověk, jen zírá a začne příznaky úspěšně objevovat u sebe. Lidi se toho dopouštěj právě proto, že jsou zdraví a lidi.

Což mi připomíná, že jsem zapomněl ještě na skupinový myšlení, při rychlým rozhodování mívaj lidi tendence přizpůsobit se většinovýmu názoru, v pravěku to znamenalo "lepší špatný rozhodnutí než žádný" (žádný rozhodnutí je taky rozhodnutí a příliš často bejvá tím nejhorším) a "netrhat partu", protože sám člověk by nepřežil a v jednotě je síla - v pravěkejch podmínkách skutečně ano. V internetový diskusi se to může projevit i snahou zapojit se, aktivně se připojit - něco taky napsat - a rychle, proto podvědomě v duchu převládajícího myšlení, diskuse čas od času, zvlášť dlouhá a víc vyhrocená, může vzbuzovat pocit, že je potřeba něco konečně, rychle vyřešit, rozhodnout, rozetnout, ukončit, dokončit. I psaní do virtuální diskuse totiž snadno zanechá v mozku pocit, že "pracujeme", že jsme něco udělali, pocit z dobře vykonaný práce. Tím může vzniknout i pocit, že tady máme společnej úkol, něco, s čím musíme pohnout (a pak teprve třeba přijde to správný uspokojení z dobře vykonaný práce). Ne vždycky, ne u všech... samozřejmě.

Nejsme naprogramovaný roboti. Jsme rozumem nadaný bytosti. Přemejšlíme. Přemejšlíme i o tom, co děláme a co uděláme. Ale spoustu věcí děláme podle určitejch vrozenejch obecnejch algoritmů, prostě proto, že nemůžeme o všem pořád jenom přemejšlet. Jako při jízdě autem, taky pořád nepromejšlíme, jak jet. Jízda diskusí, jízda životem...