Přidat odpověď
"Často o sobě přemýšlivý člověk pochybuje, zatímco omezený nepochybuje."
Ropucho,
když tohle je takové profláklé alibistické klišé. "Tragédií lidstva je, že hlupáci o sobě nepochybují, zatímco moudří lidé jsou plní pochybností." Samozřejmě to bude určitým způsobem fungovat, pokud to vztáhneme např. na práci s informacemi - jednodušší člověk snáze podlehne dezinformacím, ten přemýšlivější s informacemi pracuje, dohledává zdroje, porovnává je. Ale v normálním běžném chodu je nesmírně nepraktické a spíše nerozumné neustále pochybovat, protože pak nemůžeš vlastně pro samé analýzy a sebezpyt činit žádná rozhodnutí. A pokud už ho učiníš, strávíš spoustu času neefektivním zpětným přemýšlením o něm.
Umět se na základě vyhodnocení důležitých vstupních informací rychle rozhodovat a stát si za svým rozhodnutím, i s rizikem, že nemusí vždy dopadnout dobře (protože nemusí) je daleko efektivnější, jen je k tomu potřeba - minimálně pokud jde o profesní záležitosti - oprostit se "sám od sebe". Mně někdy přijde, že lidé, pokládaní za přemýšlivé (a tím pádem "moudřejší") jsou daleko sebestřednější než ti, co nepochybují, nebo to minimálně navenek vypadá, že nepochybují. Ty jako jedinec nejsi totéž, co tvá rozhodnutí, to je jen jeden z mnoha dílčích komponentů. A umět nést následky rozhodnutí je o dost praktičtější než donekonečna přemýšlet nad tím, co přesně se stane, když uděláš A, B nebo C a ve finále za sebe necháš rozhodnout jiné. Nemluvě o zpětném nimrání se ve všem, co kdo udělal/neudělal. Vědomí, že máš právo i na rozhodnutí, která se ukážou chybná nebo za názory, které se ukáží být mylné je nesmírně osvobozující.
Předchozí