Mmch, doporučuji k přečtení zajímavou úvahu Stanislava Komárka na toto téma.

"Etymologie českého slova „po-chybovat“ je vskutku půvabná – je to činnost, kterou vykonáváme, či bychom alespoň měli vykonávat, po chybě, např. proto, aby se už neopakovala (zde je vhodné, byť trochu jízlivé připomenout, že německé sloveso pro pochybování, zweifeln, je od téhož kořene jako verzweifeln, „zoufat si“ – při obecně německé činorodosti a snaze dobré nikoli činit, ale páchat, bývají i chyby gigantické a příslušné duševní nastrojení je posléze přiměřené. Pochybování je tedy kritické zamyšlení nad východisky vlastního myšlení a jednání, nahlédnutí, že zřejmě nejde o zjevené pravdy, které právě požíráme po lžících, ale o cosi vachrlatějšího.

...

Pochybnosti jsou čímsi bytostně lidským, možná bytostněji než třeba řeč. Zvířata, alespoň pokud tušíme, o sobě samých pochybnosti nemají – krocan o sobě a svých východiscích nepochybuje ani v nejmenším. Ne že by se mu nepřiházely věci nepříjemné – jiní krocani jej občas klovnou, popelí se na jeho oblíbených místech, tokají na jeho oblíbených tokaništích, přebírají mu krůty. Nemá ale ani stín pochybnosti, že chyba je v jeho protivnících, už od pohledu ohavných (protivník je především protivný, proto se tak jmenuje). Jakkoli je jistě pravda, že nepřítomnost pochybností zvyšuje krátkodobě průraznost, vrhajíc se v sebejistotě andaluského býka plnou silou na muletu, kterou stačí zaslepenému hovadu jen vhodně přidržet, lidem určitá dávka pochybností prospívá. Jistě i zde je na místě jistá míra, protože zcela radikálním zpochybněním je sebevražda (tu ostatně zvířata zřejmě také nepáchají). Je nápadné, že v obou světových válkách zvítězily strany, které méně trestaly projevy pochybností a „defétistické řeči“ – v těch bez pochyb za ně byl i provaz."

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2005/cislo-8/pochybnosti.html