Já znám hlavně afekty dětí a tam vím, že v takové chvíli neříkají věci, který by si skutečně myslely a dlouho je nevyslovily. Naopak cíleně hledají něco, čím by nejvíc ublížily, něco úplně strašně zlýho
, to nejzlejší, co znají...
Tak například dvouletý dítě, k smrti uražený a naštvaný stojí a řve:" Tyyyy, tyyyy, tyyyy, ty BUBÁÁÁÁ!!!"
A mrzí ho, že nezná ještě něco horšího
A dospělej to má podle mě podobně, jen ten už něco zažil a určitě do toho mže dávat i ty věci, který mu leží v hlavě a třeba je záměrně zveličí, nafoukne.