"že bych při hádce hledala místo, kde ho to bude nejvíc bolet, to si nedovedu představit"

no jo, jenže to není o tom, že bych hledala, ono to na mne vyskakuje samo
jako holka jsem používala jako obranu ironické poznámky a zjistila, že se dokážu trefit naprosto přesně, stačí mi krátké seznámení, abych viděla, kde to slabé místo je... dneska jsem cíleně "hodná" a své ironické poznámky si nechávám pro sebe, neříkám je, ale stejně mi to v hlavě naskakuje samo (a já se občas musím opravdu držet, abych byla zticha)
a když mě náhodou někdo vytočí (jako fakt hodně), naskakují mi v hlavě přesně ty věty, které by zranily nejvíc... proto se ve vzteku (skutečném) nikdy nehádám, raději mlčím nebo odcházím - můj muž taky moc dobře ví, že když mlčím, není to proto, že jsem uražená, chci ho potrestat nebo tak, ale je to proto, že bych byla zlá - ví, že mě má nechat uklidnit, pak se "pohádáme" jako slušní lidé