Občas jsem dítku nebo teď vnoučatům dopřála nějaký ten adrenalin. Zvláště kluci ho asi k životu potřebují. Ale vždycky s přehledem, aby se to zvládlo a aby se ty děti nepobily, nezranily. I nějaké to drobné zranění je potřeba, aby věděli, že když se řekne "nešmatej na to", tak je asi důvod, proč se na to nešmatá. Na dřeň jsem teda nejela nikdy. Já jsem i v Mirákulu nechtěla pustit vnuka na dětskou lanovku, stála jsem na konci, kdyby padal. Bohužel jsem podcenila trajektorii, on skutečně spadnul. Já myslela, že poletí rovně, ale trajektorie ho vynesla tak, že letěl obloukem a prosvištěl mi kolem hlavy, ani jsem nestačila zvednout ruce. Stačila jsem jen zařvat, ať se pořádně drží, ale než stačil zareagovat, tak už letěl vzduchem. Dcera, která ho ještě na té lanovce roztlačovala, mně předtím přesvědčovala, že jsem zbytečně negativistická a že se mu přece nemůže nic stát. Po tom držkopádu si to už rozhodně nemyslela. Měli jsme tehdy obrovskou kliku, že se mu nic nestalo.

Myslím si, že od dospělých to byl v tomto případě vrchol nezodpovědnosti, zvláště pak v okamžiku, kdy už tu trasu někdy šli sami bez dítěte. Asi bych to dítě měla jištěné provazem k dospělému, ale já bych tu trasu ani nešla.