Já jsem hodně cestovala hned po revoluci, v 90. letech. Ovšem jezdila jsem vždy s cestovkou, autobusem, procestovala jsem tak celou Evropu od Litvy do Velké Británie. Bylo to nepohodlné, ale byla jsem relativně mladá a dychtivá všecko vidět. Šetřila jsem brutálně na jídle, vozila si ho s sebou i na několik dnů, spali jsme v Formuli 1 a utrácela jsem jen za vstupy do památek, muzeí a galérií. Nepadalo v úvahu dát si kafe za stovku nebo oběd v restauraci za tři stovky. Pamatuji si, jak v Paříži v roce 1990 stála obložená bageta na ulici 5 franků a já si to nemohla dovolit, protože bych pak neměla na vstupy. Jo, to jsem si připadala jako chudák.
Dnes už na autobusové zájezdy nemám síly, lítám letadlem jen na tu obligátní all inklusive dovolenou s několika výlety a to si ještě dobře vybírám ty levnější. Po exotice netoužím, na vlastní pěst bych nikdy nejela, protože se bojím a neumím dostatečně žádný cizí jazyk, abych se domluvila. Jsem schopná zmatkovat a zabloudit i v rodném městě, natož někde v cizině. Stejně mě už i to přestává bavit, nejvíc se mi líbí dovolené v ČR s dcerou a pejskem, turistika, památky, ubytování někde v penzionu v horách. Pro mě zn. ideál.