Stará huso,
já byla v roce 1989 ve druháku na střední, takže první cesty do „kapitalistické ciziny“ jsem absolvovala s mámou, organizoval je její zaměstnavatel. Byli jsme „od ROH“ v Salzburgu a v Benátkách. A to dlouhé cestování autobusem, s přespáváním v něm a počítáním každé koruny (protože tehdy se nedalo přijít k cizí měně tak snadno jako dnes) mě už v těch patnácti – šestnácti letech tak děsně nebavilo, že jsem se rozhodla radši sedět doma než kamkoli jezdit tímhle způsobem. Prostě to nedávám, neskutečně mě to prudí.