Černobyl jako by nebyl. Bylo mi 20 a TV zprávy ani jiné jsem tehdy asi vůbec nesledovala, stejně tam byly furt jen závěry ÚV KSČ a úspěchy soudruhů našich a z okolních socialistických zemí.
nedotklo se mě to.
Jen jsme tenkrát záhadně měli furunkly, dost děsivý zážitek, byli jsme s tím normálně na operaci - a víc lidí kolem, trochu to tenkrát vypadlo jako souvislost.
Opravdu nás nikdo nevaroval, ale ani neděsil.

A jinak mám poměrně dost osobních katastrof a tragédií, některé z nich veřejně nepublikovatelné , leda snad anonymně.

Kdybych pohlédla v čase zpět do rodiny, největší objektivní krizi a prožila babička mého muže, zastřelili jí ve 2. světové muže - Němce a po válce ji samotnou už vlekli do smyčky do stodoly na oběšení za vlastizradu (že si vzala toho Němce, který ve vsi před válkou normálně žil).
Jinak se našich rodin nedotkla ani ta válka, byla asi někde "jinde" než oni.

Čeho jsem se fakt bála byla studená válka mezi SSSR a USA, vypadalo to několikrát na spadnutí, nebo aspoň tak to doma tlumočil táta. Hodně jsem se bála, hlavně o malého bráchu, aby se třeba "nevypařil" jako v Hirošimě a nezůstal po něm obtisk na zdi...docela nás tím za socíku krmili, tím strachem.

Vlastně si uvědomuju, že jsme prožili docela klidné časy bez katastrof.
někdy je potřeba asi, aby lidem příroda připomenula, že to není samozřejmost.
Člověk pak přestává být vděčný za obyčejnosti života.