Nedá mi to nezaložil toto téma, na základě rozhovoru v předchozí diskuzi. Jistě už tu někdy v minulosti bylo, protože tento způsob argumentace je zde oblíbený. A setkávám se s ním samozřejmě i v realitě.
Ale mě velmi vadí, z mnoha důvodů. Jedním z nich je bagatelizování problémů, co mají lidi aktuálně. V extrémních případech to může vést k prohlubování smutků, depresí, k nevyhledání pomoci, když je potřeba.
Ani v případě tělesných obtíží s tím nesouhlasím - když ti někdo řekne, že granátem utržená noha bolí víc, nebolí tě natažený sval o nic méně a ani se rychleji nezahojí. Naopak, jelikož je známo, že psychika je pro léčbu důležitá, může to naopak léčbu zpomalit.
Ohledně motivů toho, kdo tento argument používá, je jich jistě mnoho - od prosté bezradnosti, způsobu vlastní sebepéče až po nadřazenost. Ale věřím, že vždy je možnost stát se lepším, umět lépe podat pomocnou ruku, když dotyčný chce.

V reálném životě toto nikdy neříkám dětem, na to si snad dávám největší pozor. Ani odřené koleno nepřirovnám k válečnému zranění, ostatně houby vím, jak moc to koleno bolí.
Těm, kdo to použijí vůči mě nebo dětem se v realitě snažím být příkladem, vysvětlit, proč takový způsob komunikace nepoužívám, dovést je na lepší cestu (samozřejmě v případě nějakých bližších vztahů, babce na hřišti nevysvětluji nic). Nejdůležitější bylo změnit tento postoj v rodině - překonat to zkostnatělé myšlení, že “to se přece musí vydržet”. A docela se mi daří.

Jaké máte zkušenosti, názory, vy?