Ano, manipulátor tím druhým pohrdá za to, že ten druhý se mu snaží vyhovět a reagovat vstřícně. Proto je to nekonečný řetězec. Jakmile naplníš jednu potřebu, kterou dosud manipulátor vykládal jako nadživotně důležitou překážku dobrého vývoje a uleví se ti, že jste to vyřešili, v tu ránu si vymyslí další problém. A ty se propadáš hloub a hloub. Jediné řešení je jednoznačně sdělit a ukázat, že ty nejsi jeho řešení problémů a že na jeho požadavky sdělované formou vyvolávání pocitů viny, nebudeš reagovat a že se jimi nebudeš ani v duchu zabývat.
S časovým odstupem mi to připadá ještě jakž takž zvládnutelné u lidí, které nemusíš mít rád, je ale třeba s nimi nějak věcně vycházet (kolegové, rodiče, příbuzní). S partnerem to podle mě nemá řešení. U partnera přece není smysl nastavit nějaká minimální pravidla fungování a být schopen s ním "vydržet" na principu neustálého udržování hranice. Partnera člověk chce mít rád a chce mít pocit, že ho má rád on. Aspoň někdy. To s manipulátorem IMHO absolutně nejde.
Tudíž si myslím, že pro Irmu je důležité zkusit uvěřit tomu, že svoji matku NEMUSÍ MÍT RÁDA. Nebudeš pro to špatný člověk, Irmo. Jsou situace, kdy je to jediná možnost. Dovol si nemít matku ráda. Neznamená to jí ubližovat nebo ji zanedbávat. Je to stav, kdy tvoje mínění o sobě je na tom druhém zcela nezávislé. Technicky o druhého pečovat při tom jde dokonce mnohem lépe.