Irmi, bohužel nemám nadhled a občas mám spíš podhled :)

A v těch prvních letech po dceřině smrti, kdy jsem byla naprosto nadranc, jsem to nezvládala vůbec, s nadhledy, podhledy, prostě absolutně s ničím. Teď, po těch deseti letech, to není nějak dokonalý, ale má to prostě zlepšující se trend.

Skvěle Ti to píše Mediana - je dobrý uvědomit si, že je možný nemít rád svý dítě. A že se to občas nekomu stane a že se to třeba stalo Tvý matce, jako se to nejspíš stalo tý mý. Kdoví, to jsou její emoce, její vazby.. to ať si řeší ona sama v sobě.
Ale hlavně si uvědomit, že je možný nemít rád svou matku. Ne ve smyslu toho opačného pólu "mít rád x nenávidět". Prostě tak, jako nemít rád banány. Absence vztahu, ne jen opačný pól citů. A že to není ani vina, ani selhání, ani výhra...prostě nic. Jen to tak je.

A co mi pomohlo a pomáhá - pomáhá mi souznící postoj mého manžela a tím pádem z naší rodiny navenek prezentovaný jednotný postoj směrem k mé matce, v těch různých praktických záležitostech, jako jsou kontakty s dětmi apod.
Dál to, že moje děti začaly dorůstat do věku, na který už mám spoustu vzpomínek a začalo pro mě být strašně důležité neselhat směrem k nim tak, jak selhala moje matka směrem ke mně a jak, co si pamatuju a vím z vyprávění, zřejmě selhala její matka směrem k ní.
Hodně mi pomáhá několik mých blízkých přátel, z nichž někteří mají vážné (pro okolí zřetelně viditelné - proč je to v tomhle kontextu důležité, vysvětlím dál) postižení a druzí, kteří naopak pracují v profesích pomáhajících lidem s postižením.

Třeba pro mě je docela důležité z Tvých příspěvků v téhle diskusi, jak sama sebe stavíš do "spasitelské" role. Jak "nikdo jiný není, nejsou jiné cesty, když jsi jediný, kdo může, tak musíš...". Tenhle postoj je moje osobní peklíčko. To je přesně to, s čím se snažím prát. Protože v tomhle je zárodek manipulátorství a z tohohle se může narodit přesně to chování, které má moje matka vůči mně. A možná i ta Tvoje vůči Tobě, to si musíš zanalyzovat sama. Tyhle postoje jsou, ač navenek znějí ušlechtile, ve skutečnosti určitým fantazijním narcismem. A vím, že to v sobě mám a mohlo by se mi stát, že by se mi to vymklo.
A s tím souvisí ta zmínka o viditelném postižení výše. Právě lidé, kteří mají pro okolí velmi viditelné postižení, se výrazně častěji setkávají s reakcemi lidí, které nejsou "normální" a strašně často čelí tomu nevyžádanému "obětování se", což je přesně to spasitelství, o němž píšu výše. A tak s tím umějí (aspoň ti, kteří jsou mi blízcí a povídám si s nimi o tom) často dobře pracovat. Zrovna před dvěma týdny jsem si s jednou z nich o tomhle povídala, o tom, jak řeší tenhle typ "sebeobětovačky" teď vedle sebe. A druhý pól jsou pro mě právě zas lidé,, kteří pracují léta v sociální a asistenční péči, v různých stacionářích a tak. A s těmi zas vidím tu druhou stranu, jak oni sami se někdy perou se svým pocitem "spasitelství" jako "pomáhám postiženým, to je přece "Práce, která má smysl" (to je heslo jedné z těch organizací a mně přijde v tomhle směru právě trochu rizikové).
A s těmito svými spasitelskými/manipulátorskými sklony se peru i já. Není pro mě vždycky snadné dělat věci pro někoho a úplně se u toho oprostit od pocitů, že by to mělo mít nějakou protihodnotu, že by to mělo být vnímané "nějak"... a přijmout, že reakce toho druhého je čistě jeho rozhodnutí a že má právo moji pomoc nepřijmout, má právo jí být zklamaný, má právo ji považovat ze bezcennou...stejně, jako má právo jí být potěšen a být za ni vděčný. Je pro mě nebezpečné dostávat se do motivů "obětování se", protože - tím to bohužel u mé matky začíná. A vidím, jak to pak pokračuje a jak z toho možná ona už dneska sama nemůže ven, ale tehdy - možná ještě mohla.