Irmi, musím říct, že jak to tady čtu, chvilkama mi bylo až do pláče. Tolik bolesti, tolik osudů..
Nedávno jsem tu psala podobné téma, že otec takto týrá moji maminku a chtěla jsem radu pro ni, jak se má nadto povznést, protože mezi nimi je jakési nepostižitelné pouto, že by neodešla - a ty nejlepší rady se objevily tady a teď - už se těším, jak si s ní o tom budu povídat :)
- protože s odstupem času, psala jsem to sem snad nějak zkraje roku, už na nějaké postupy začíná přicházet sama, vlastně s ním spíš přestala mluvit, vždy je to on, kdo začíná hovor, ona se snaží ho zkrátit nebo obejít nějakou vymyšlenou prací nebo svým nutným odchodem, kdyby začala sama, jakékoliv téma - třeba teď koronavirové - obdrží dvouhodinovou přednášku s poznámkami, jak je blbá, že nesleduje, nerozumí, kde by bez něho byla, ať ho nepřerušuje, ať zmlkne a poslouchá, atd.
Každopádně to stopy na ní zanechává pořád, je to vidět vždy a všude, věc sebevědomí, nic nemůže, nic si nedovolí - jako úplně debilní příklad - vždy si sedá na krajíček židle, aby neobtěžovala, byla stále v pohotovosti, pro nějakou fitkivní potřebu, to samé venku na lavičce, úplně na krajíček, abychom se my ostatní tam vlezli - prostě je furt ve střehu a furt ten, kdo ustupuje.
Dnes jsme se dvakrát viděly a dvakrát si dlouze telefonovaly, řešíme moji sestru, která se všemu vymyká, má víc než rok obrovské rodinné problémy a její postoj je zarážející - už dlouho se domnívám, že je snad autista a začíná to vidět i mamka, jen máme obavu, jestli si to tímto tvrzením nezjednodušejeme.. Ale to je jiný problém, teď jde o to, že mamka si celou situaci hrozně vyčítá a zachází hodně do minulosti - co jsem udělala špatně, kde se stala chyba?
Nikde, prostě je taková, vždycky byla. (sestra)
Asi víš, že jsme si s mamkou hodně blízké, jsme v denním kontaktu, všechno přes mého Ríšu, jak už je velký, já nějakou pomoc nepotřebuju, ale oni jsou prostě rádi spolu, tak jsme spolu většinou všichni tři :) Ale v poslední době si víc všímám, jaké stopy na ní soužití s otcem zanechalo. Její postoje, její životní síla, vše se vytratilo, možná spíš nerozvinulo, nechá sebou mávat. Jedeme na výlet, kam chci já, v kolik chci já, musím to celé vést, ona ztratila schopnost se rozhodovat.
A plánovat nechce - život je na hovno, jsem tu jen pro Rišku a ten už mě nepotřebuje, nic nemám, žádnou zábavu, lepší kdybych tu nebyla, nikomu nebudu chybět..
Ach bože!
Je mi to hrozně líto, snažím se, co můžu, hraju před Riškou divadlo, pro autistu ty aktuální emoce zveličuju, aby je viděl a lépe chápal, a stejně tak je hraju i před mamkou, aby se zapojila, rozesmála, podílela, zabavila - ožila. Ziju v tom furt a dělám to automaticky, ale už si začínám uvědomovat, jak je to náročné, netryská to samo z mého "jáství", plánuju a připravuju se na to.
A ona je o svých slovech přesvědčena a neumí najít to dobré - třeba mě hodně mrzí, že mě nepochválí, že na mě není pyšná (assi je, ale neřekne mi to, nepřijde jí to na mysl). Jeden den jsem ji vzala s námi na chatu, odřídila jsem to, posekala jsem tam půl pozemku, udělala oheň a jídlo a špekáčky a bylo fajn. Za jejího mládí tohle dělali chlapi a otec jí to dával tehdy i teďhodně pocítit. Doufám, že byla pyšná, i když to neřekla..

Už to mám moc dlouhé, tak doufám, že ještě nakoukneš.. Je to jiný pohled. K tvému dotazu bych mohla psát o tom otci, ale vzala jsem to z té druhé strany, kde můžeš vidět efekt toho dlouhodobého působení. Je moc dobře, že to víš, že s tím pracuješ, že takhle dopadnout nechceš.
Láska nemá pořadí. To si pamatuj. Nemůžu říct, že jedno dítě mám jako číslo jedna, další číslo dvě, pak ta mamka, pak kočky, pak ..auto :) tak to nefunguje, srdce je veliké..