Kat, ona to je jenom druhá strana téže mince..Totiž pocit, že i kdyby ses rozkrájela, tak neuděláš "to pravé", co by dcera bezvýhradně přijala. Já mám ze svého vztahu s dcerou pocity podobné jako Libík. Dcera mě asi má ráda,ale prostě to mezi námi neklape, veškerou moji snahu vrací zpátky, je pořád jakoby ve střehu přede mnou..Přitom jsem jí fakt nic neudělala, podporovala ve všem, podporovala na školách,když vidím ty příběhy kolem, jak se třeba někteří rodiče chovají - a děti je zbožňují, je mi to někdy líto..Kdybych měla jen ji, tak mám pocit, že jsem v něčem selhala, ale se synem mám vztah úplně jiný. S dcerou máme mezi sebou prostě velký odstup, ale hlavně z její strany..Není v tom samozřejmě taková patologie,jako jsem si tady přečetla, jen prostě jsem si myslela, že budeme mít vztah jiný, vřelejší..