Grainne, to mi připomíná, jak mi před pěti lety zemřela milovaná babička, za poměrně divokých okolností. Děda, starý praktik, bezvěrec a komouš odmítl pohřeb. Já chodila měsíc s krkem v límci, nemohla jsem se hnout (ale já na to při stresu trpím). Nakonec jsem si v zájmu zachování duševního zdraví prosadila přes nesouhlas zbytku rodiny alespoň neformální rozloučení - při ukládání urny. Sešla se rodina, svolala jsem i tu širší. A druhý den krk zázrakem pustil.

To je jen vzpomínka, držím palce!