Z Rumunska jich měl můj manžel fůru a uměl je vyprávět, škoda, že jsem je zapomněla.
Vzpomínám si na jednu, přišel s kamarády na zastávku autobusu, kde čekali svátečně oddění domorodci na autobus. Tak čekali s nimi, půlhodinku, hodinku, pak se zeptali, jestli to pojede. Místní , že jo, čekali další notnou chvíli, až se muži v kloboucích a ženy ve škrobených zástěrách začali zvedat a pryč. Po přátelské komunikaci všemi jazyky vyšlo najevo, že to jednou určitě pojede, možná zítra, možná za týden