určitě bude super, když si z té distanční výuky učitelé něco přeberou do další školy.... ALE - bude to chtít o tom přemýšlet - nelze distanční výuku komplet přehodit do doby, kdy děti ještě k tomu chodí do školy.
Představa, že mi dítě přijde ze školy s úkoly z toho co dělalo a s tím, že si má ještě pustit video o zlomcích na další den, se mi dělají osypky. Nevím, s jakými dětmi pracujete vy, ale moje děti vesměs jsou večer nepoužitelné, a pochybuji, že by video večer pochopily - rozhodně ne do té míry do jaké jsou schopné vnímat věci dopoledne.

Podobně známky - že na prvním stupni jsou vcelku o ničem, to chápu... Na vyšších stupních mi přijdou známky jako užitečné. Děti potřebují mít proč pracovat a mít nějaký jednoduchý, viditelný cíl - "radost z učení" puberťáka fakt neosloví (i když je úžasné, když radost z učení má a baví ho to), ta známka je jaksi konkrétnější. Je to jako výplata - pochvaly od šéfa se člověk "nenají". A možná komunistická idea, jak všichni radostně pracují a pak si jen berou to, co potřebují ze společného hrnku, zní lákavě, ale v reálu nefunguje. Lidi potřebují nějakou konkrétní motivaci, ulovit toho mamuta a ne jen "pindy".

Četla jsem článek od anglického učitele, který si stěžuje, že jak se už po generaci učí zásadně ve skupinkách, tak že jsou děti na tom čím dál tím hůř (akademicky) - že je ve třídách hluk a chaos, že díky skupinkám ne vždy ne všichni vidí na učitele a podobně.

Pro mě a moje děti, které jsou hodně individualisti, je stálá nucená práce ve skupinách totální stres a vopruz. Jako je hezké občas dělat něco ve skupině, ale úplně potlačit individuální práci a dosažení individuálních výsledků je imho cesta do pekel.

Takže - školství určitě potřebuje nějakou obrodu, jenom bych se přimlouvala za to, aby to nebylo ode zdi ke zdi.