jako dítě jsme na druhém stupni měli jeden rok na matiku učitele, který jinak na škole učil výtvarnou výchovu. nevím, jestli to byla pátá nebo šestá třída, myslím, že pátá. byl to děs běs. nepochybuji, že onen učitel tu matiku uměl, ale naprosto tragicky ji vysvětloval. i já, která jsem měla matiku ráda, jsem se látku musela naučit doma sama tím, že jsem podle učebnic počítala a procvičovala a hledala, v čem je a chyba, že mi výsledek nevyšel tak, jak měl. ve třídě jsem fungovala jako osoba, která nemá problém ostatní něco doučit a po tomhle učiteli jsem fakt musela doučovat a vysvětlovat spolužákům učivo úplně jinak, než jak on se nám ho snažil podat. ještě v osmičce jsem se snažila připravit k závěrečné písemce jednu holčinu a narážela jsem na to, že jako první jsem jí musela vysvětlit právě látku z tohoto roku, protože její špatné známky nebyly o tom, že by matiku neuměla tak nějak celkově, ale nebyla schopná nové učivo správně dosadit do toho starého. jak jsme si to vysvětlily, tak pak už písemku zvládla tak dobře, že jí učitelka podezírala, že ji musela opsat