Mám už děti samostatné, a přesto je to u každého z nich jiné. Nejstarší se nikdy nepředřela, přesto měla výborné výsledky, doma zjistila, že se prostě nedokope a hodně polevila. Do školy jí stačí prostě chodit, polovinu předmětů prospat (někdy prý doslova ) a přesto má jedničky.
Jedna z dvojčat má ty samé problémy co já, s kamerou, mikrofonem, prostě nechce, ale současně ani nedělá to okolo, když po ní vyučující vysloveně nedupe, takže teprve teď začíná makat i v tom, kde nad sebou neměla bič. A bojí se do školy kvůli některým učitelům, že je budou terorizovat (a paradoxně nejvíc se bojí tam, kde makala a měla výsledky). Takže ta by nejlépe fungovala z domova, samostudiem s dopomocí od nás (ne moc), s jasně danými termíny a požadavky k odevzdávání prací a úkolů.
Druhá je tak nějak v pohodě se vším, má taky tendenci flákat to, kde není bič, ale nevím o ničem, kde by hrozil průšvih.
Nejvíc v pohodě je nejmladší, všechno plní, celkem ji to i baví, ujasňuje si, co láká a zajímá nejvíc, kam asi bude směřovat, a co určitě nechce....dokonce má omluvenku z jedné online hodiny matematiky, protože musí vařit. Jakože učitelka jí to jako omluvu vzala (a dítě to fakt dělá), protože vše ostatní plní na všechny ostatní hodiny chodí, tak prostě jednou týdně na tu matiku nechodí. To mě potěšilo, tenhle přístup od učitelky, protože by samozřejmě nebyl problém, aby si holky vaření prohodily a ona na hodinu mohla jít, ale beru to jako ocenění pro tu holku za to ostatní. Lepší, než všechny jedničky.

Já jsem za to zavření škol ráda. Hodně lidí dostalo nové informace, děti i celé rodiny musely vybočit ze zaběhaných stereotypů, a teď je z čeho vycházet. Některé děti konečně zjistily, proč je pro ně výhodné do té školy chodit. Jiné zase zjistily, že to jde i bez toho chození a že je třeba baví něco, co se ve škole zdálo jako pruda. Rodiče měli možnost řadu učitelů poznat i jinak, víc nahlédli pod pokličku. Někdy se jim zvedl žaludek, jindy naopak změnili názor, většinou se ale jen zvýraznily už dříve zaznamenané postřehy.

Mě to doma baví i nebaví. Chybí mi ta přímá práce s dětmi, ale ta moje, ne to, co se ve škole děje teď, a už vůbec ne přes nějakou kameru. Mám víc času a prostoru na to promýšlení, kombinování a hledání jiných než klasických způsobů výuky, vyhovuje mi, že mohu jet podle svých biologických hodin.
Vadí mi ty neustálé změny. Někomu nedělá problém přepínat, ale já, a nejen já, i řada dětí, potřebuje vždy nějakou dobu na zvyknutí si na jiný styl a systém. Už z tohoto důvodu bych to nechala do konce června zavřené, protože zrovna teď mám nejvíc ohlasů, jak už si každý zaběhl nějaký systém, a najednou jde zase všechno do háje...

S klínem mezi rodinou a školou souhlasím. Podmínky jsou takové, že škola nemá šanci to udělat dobře a rodiče nemají šanci být spokojení. Pořád se něco řeší kvůli pár týdnům a není vůbec čas a prostor řešit budoucí roky. Přitom tahle situace otevřela šanci se nad budoucností alespoň zamyslet.

Už jsem to psala několikrát. Nejlepší by pro mě bylo nechat to do konce června dojet v distančním režimu, případně fakt pořešit jen to hlídání, bez řečí o běžné výuce, nebo to pustit vše najednou bez všech těch vopičáren.

Z viru mám teď strach spíš z toho důvodu, že mě sejme na léto, a já nebudu mít sílu chystat se na příští rok, který pro mě bude opět úplně nový a fakt do něj nechci vstoupit s "nějak bude". Chci se na něj připtavit. Navíc tedy kombinace horka a horečky mě děsí neuvěřitelně. Mám problémy už od teplot kolem 20°C a léto je pro mě tradičně skoro k nepřežití .