Buchli,

já teda považuju za horší systematické ustupování rozmarům dítěte a vnucování svého mobilu dítěti v situaci, kdy matka řekla ne. Vybublání je prostě reakce, v prvé řadě lidská, pro mě. Nemyslím, že hlavním bodem výchovy je zůstávat stále nad věcí a v klidu. Jakýs taký soulad přístupů rodičů mi připadá důležitější.

Ale hlavně mi přijde jako pitomost někomu vykládat, že se zachoval hrozně a měl by se omlouvat. Jsou jistě situace, kdy ten, kdo vybuchl, cítí, že to přepískl, a má potřebu se omluvit. A jsou situace, kdy se po výbuchu omluví ten, kdo to vyprovokoval.

Vůbec mám pocit, že se ve výchově často příliš absolutizuje, že je většinou lepší držet nějakou míru než nikdy nepřekročitelná pravidla. Jistě, obecně není dobré "zrušit" výchovný požadavek druhého rodiče, na druhou stranu, pokud mám jako druhý dospělý pocit, že spolurodič je dost za hranou, z jakéhokoliv důvodu, může někdy lepší zasáhnout rovnou včetně konfliktu, než nechat dítě napospas něčemu, co třeba bere jako nespravedlnost nebo co nespravedlnost je... Důslednost je další takové "zlaté tele". Je důležitá, jsou děti, co reagují opravdu na každou nedůslednost, ale většina rodičů prostě nedokáže být stoprocentně výchovně důsledná a většina dětí dokáže docela dobře pochopit, že jedno vybočení neznamená nárok na změnu pravidel... Vybočení z důslednosti může být prostě něčím pro radost a z lásky, nikoliv zkázou výchovy.