Z principu by mi nevadilo, kdyby si muž jedl kdy chce co chce. Vadilo by mi to v momentě, kdy by po mě chtěl, ať mu jindy nachystám něco jinýho, musela bych dělat nějaké krkolomné nákupy a objednávky, neuklízel by po sobě, nehlásil by se ke zbytkům a tak.

Zároveň jsme zavedli jakási pravidla kvůli malým dětem typu ovoce a zelenina k dispozici, nežer bonbony před jídlem a tak. Děti se na jídelníčku podílejí, na vymýšlení, na vaření i na úklidu, aby mohl mít každý občas své oblíbené jídlo. Asi by mě tedy štvalo, když bychom s dětmi něco vařili a do toho manžel přišel s párky, že na ně zrovna dostal chuť, děti by pak chtěly to jeho, prostě kdyby s tím měly být nějaké komplikace.

Zároveň ale kdyby muž vyžadoval nějaké rituály, přesný čas, knedlíky s omáčkama, to bychom spolu žít nemohli ani omylem. To bych si připadala jak ve vězení. Popravdě nikoho takového mezi přáteli nemám, ani bych s nikým takovým nechtěla být na víkendu ani na dovolené.

Stačí mi teror rodinných akcí, kde se musí povinně žrát naservírovaný jídlo, musí se mlčet a maximálně chválit, děti jsou peskovány za nedojídání tuhého a tučného masa obézními příbuznými... Mnohem radši mám, když je víc věcí na stole a každý si bere, co a kolik uzná za vhodné, v těch větších sešlostech.